Jak si v Evropě usteleme, tak si lehneme

Myslím, že nejdůležitější otázkou české zahraniční politiky je, zda postupující politická integrace Evropy je z pohledu Evropy a následně pohledu České republiky krok správný, nebo chybný. Dovolím si ten luxus, že odhlédnu od všech aktuálních problémů, potíží, krizí, obav a přání, a podívám se na tuto otázku v historické, tedy dlouhodobé perspektivě. Mohu si to dovolit, nejsem ani premiér, ani ministr zahraničí, ani guvernér České národní banky, nejsem v kůži těch v první linii, kteří musejí aktuální problémy řešit.

Historická zkušenost ukazuje, že Evropa se bude i nadále vyvíjet a měnit. Zakonzervovat současný politický a ekonomický stav by znamenalo vynakládat úsilí na dosažení stagnace v době velkých geopolitických a globálních ekonomických změn, což by bylo za prvé chybné, až sebevražedné, a za druhé to zřejmě ani není možné. Evropa se bude vlivem vnitřních a vnějších událostí nadále měnit, jako se již mění několik posledních staletí.
Tato změna může mít z politického hlediska jen dva dlouhodobé trendy, postupnou integraci, nebo dezintegraci. Který z těchto dvou procesů je z pohledu významu Evropy v globalizovaném světě v době nástupu nových ekonomických a politických velmocí výhodný, je zřejmé. Je to integrace.
Z pohledu České republiky je také zřejmé, že být satelitem navázaným na sjednocenou, politicky a ekonomicky silnou Evropu je pro nás výhodné. Například evropských válek, které jsme nerozpoutali sami, jsme si užili dost. Zbývá tedy otázka, zda je pro nás výhodnější být součástí silné a sjednocené Evropy, ať se již bude jmenovat jakkoliv, nebo být tím zmíněným spřáteleným satelitem. Ta je nejtěžší a obě varianty mají jistě své výhody a nevýhody. Nicméně jedno je z dlouhodobého pohledu a nadhledu jisté – česká diplomacie by měla udělat maximum pro to, aby se Evropská unie integrovala úspěšně, ať již se rozhodneme být součástí této integrace, nebo nebýt. Jinými slovy řečeno, i kdybychom se další integrace Evropy nechtěli účastnit, neměli bychom jí bránit bezdůvodně, ale jen v případě, že by šla z pohledu budoucího integračního úspěchu špatným směrem. A pokud budeme chtít zůstat, je naše politická aktivita ještě žádanější, protože jak si v Evropské unii usteleme, tak si tam i lehneme. A nářky, že jsme příliš malí, abychom byli schopni něco prosadit, přestávají platit.
Jakmile bude zahájena hlubší politická integrace, bude nutné významně změnit zakládající smlouvy Evropské unie, což je situace, kdy lze vytvářet různé ideově spřízněné koalice napříč Evropou a i malé solitární státy mohou své požadavky prosadit, nebo pregnantněji řečeno, zobchodovat se státy velkými.
Otázka je, jak se z výše uvedeného úhlu pohledu postavit návrhu Josého Manuela Barrosa urychleně směřovat k vytvoření federace evropských národních států. Osobně si myslím, že státy Evropské unie jako celek nejsou na tak rychlou integraci připraveny a její silové prosazování může evropskou integraci zbrzdit.