Odvolávám, co jsem slíbil, a slibuji, co jsem odvolal…

Šéf skupiny ministrů financí eurozóny Jeroen Dijsselbloem 15. března prohlásil, že v budoucnosti by mohly být na záchranu bank použity i peníze z nepojištěných bankovních vkladů (nad 100 tisíc euro), tedy aplikováno na české poměry – i peníze střadatelů, kteří mají v bance uloženo více než 2,5 milionu korun. Hned druhý den to však Jeoren Dijsselbloem odvolal s tím, že řešení bankovní krize na Kypru nebude vzorem pro záchranou jiných bank v eurozóně. Nicméně neuplynul ani měsíc a na jednání ministrů financí eurozóny (14. 4. v Dublinu) evropský komisař Michael Barnier prohlásil, že návrh Evropské komise na řešení bank v potížích bude obsahovat přesně to, co Jeroen Dijsselbloem nejdříve řekl a pak odvolal.

Co si o tom máme myslet? Jaký signál tím vrcholní představitelé EU vysílají? Tak předně je třeba říci, že toto opatření by se České republiky týkalo až po našem vstupu do Bankovní unie. Dále si jako pravicový politik myslím, že je to princip v podstatě správný, a dovolím si parafrázovat, co k tomu řekl prezident německé centrální banky Jens Weidmann: Kdo si uloží peníze v bance, která nabízí vysoké zúročení, jako třeba nabízely banky na Kypru, musí také počítat s vysokým rizikem, že o část svých peněz přijde.

Na „Odvolávám, co jsem slíbil, a slibuji…“ mě zaráží jiná věc. Na jednu stranu Evropská komise svým návrhem vybízí občany EU, aby se více zajímali o to, v jakém stavu je banka, ve které si ukládají peníze, tedy vybízí je, aby za svůj osud přebrali větší odpovědnost, na druhou stranu se před občany a také politiky snaží do poslední chvíle tajit, jaká opatření k řízení života v Evropské unii (v tomto případě v eurozóně) chystají.

Sám pro sebe si tento rozpor vysvětluji následovně: Vrcholní evropští politici jsou si vědomi, že není nadále udržitelné, aby státy EU, potažmo daňoví poplatníci, zachraňovali firmy a banky, které se dostaly do potíží, že je třeba opustit model všezachraňujících státních intervencí, protože by se mohlo stát, že když budou státy zachraňovat všechno a vždycky, nakonec zkrachují samy. Na druhou stranu se titíž evropští politici, a bruselští úředníci především, ještě neoprostili od zažitého paternalistického postupu přicházet s již hotovými řešeními, směrnicemi a návrhy na změny v chodu EU a vystavovat tak členské státy tlaku, aby navršená řešení přijaly a přijaly je nejlépe beze změn.